Patella cubiti

kost, která možná neexistuje

Šest let pátrání za diagnózou, pod níž se více než století skrývalo několik různých stavů

23.8.2026, MUDr. Vojtěch Kunc, Ph.D.

Zvučný termín, který se chytl i bez řádné definice

Patella cubiti doslova znamená „čéška lokte“. Představa je lákavá: variabilní samostatná kost na zadní straně loketního kloubu, funkčně i polohou připomínající čéšku kolena. Problém je v tom, že se pod tímto názvem v literatuře ocitlo téměř všechno, co na rentgenovém snímku vypadalo jako oddělená kostěná struktura poblíž olekranu a nemělo okamžitě zřejmý původ.

Už Kienböckův popis z roku 1903 otevřel otázku, zda jde o vrozenou variantu, nebo o následek poranění. Během dalších desetiletí přibývaly kazuistiky, ale nikoli jednotná definice. Některý pacient měl útvar od dětství a bez obtíží, jiný přišel po úrazu s bolestí a ztrátou extenze. Někde ležela kost uvnitř šlachy tricepsu, jinde tvořila část kloubní plochy a jindy šlo zřejmě o starý nezhojený fragment. Stejný název tak začal označovat anatomicky i příčinně odlišné stavy.

Kde začalo naše pátrání

Náš příběh s touto diagnózou začal v roce 2020 při studiu akcesorních kostí lokte. Tehdy jsme publikovali práci o jejich prevalenci, lokalizaci a modifikované klasifikaci. Současně jsme formulovali tři jednoduché rentgenové znaky, které by měla pravá vrozená akcesorní kost splňovat: oválný tvar, hladké okraje a rovnoměrný poměr kortikalis a spongiózy po celém obvodu.

Patella cubiti v tehdejší klasifikaci zahrnuta nebyla. Otázka ale zůstala otevřená. Čím více historických snímků a popisů jsme četli, tím méně se zdálo, že všichni autoři hovoří o stejné věci. A právě zde se z anatomické kuriozity stala detektivní práce: nejprve bylo nutné přestat věřit názvu diagnózy uvedenému v původním článku a začít každý případ posuzovat znovu podle anatomie.

Třicet osm případů ze dvou století

Systematicky jsme prošli vědecké databáze i reference nalezených prací i články dohledané v archivech. Některé kazuistiky byly téměř sto let staré. Část obsahovala pouze krátký slovní popis a nekvalitní historický obrázek rentgenu – k tomu vše bylo často publikováno v původním jazyce autorů.

Pomoc kolegů s čtením textů v různých jazycích byla pro tento typ práce zásadní. Nakonec jsme shromáždili 31 studií popisujících 38 pacientů, jejichž nálezy původní autoři považovali za patella cubiti. Každý případ jsme rozebrali znovu: věk, stranu, anamnézu úrazu, příznaky, geometrii kosti, vztah k olekranu, kloubu a šlaše tricepsu, způsob léčby i výsledek.

Čtyři hlavní podezřelé diagnózy

Pravá patella cubiti

Podle naší definice jde o vrozenou intraartikulární akcesorní kost, která artikuluje s olekranem i trochleou humeru, je krytá hyalinní chrupavkou a nemá kostěné spojení se zbytkem ulny. Její přítomnost by měla měnit geometrii incisura trochlearis ulny. Právě tento vztah ke kloubu ji odlišuje od kosti uložené pouze ve šlaše.

Os sesamoideum tricipitale

Tato sezamská kost leží extraartikulárně v distálním úponu svalu triceps brachii. Na prostém rentgenu může vypadat podobně, ale není součástí kloubní kongruence. Z pohledu anatomie i biomechaniky jde o zcela jinou entitu. Zajímavé je, že se může po úraze lámat a dělat výrazné obtíže.

Vrozený pakloub olekranu

Zde nejde o další kost navíc, ale o oddělení olekranu od zbytku ulny neosifikovanou tkání. Typické jsou obtíže přítomné od dětství, omezení extenze a absence přesvědčivé úrazové anamnézy. Operační popisy u některých historických případů zmiňovaly fibrochrupavčitou tkáň nebo pohyblivý pakloub.

Trauma a vývojové léze

Do stejného pytle se v minulosti dostaly i staré zlomeniny, avulze úponu tricepsu, nezhojení, přetrvávající růstová ploténka olekranu nebo jiné akcesorní kosti v zadní části lokte. Pokud fragment nesplňoval znaky vrozené akcesorní kosti a existovala jasná úrazová souvislost, považovali jsme traumatickou etiologii za pravděpodobnější.

Nejdůležitější odpověď je poctivé „nevíme“

Bylo by svůdné uzavřít příběh větou, že patella cubiti neexistuje. Naše data ale takový závěr neumožňují. Tři historické případy jsou s pravou patella cubiti kompatibilní; zároveň u žádného z nich nemáme dostatečně kvalitní rentgeny, MRI ani úplný anatomický popis, abychom existenci této entity prokázali s jistotou.

Nejpřesnější závěr tedy zní jinak: literatura po více než sto letech stále nedokáže existenci pravé patella cubiti spolehlivě potvrdit ani vyvratit. To ale neznamená, že pátrání selhalo. Naopak. Povedlo se oddělit několik různých diagnóz, které spolu byly historicky smíchány, a vytvořit rámec, podle něhož lze budoucí případ posoudit mnohem přesněji.

Podstata enigmy: vrozená, traumatická a vývojová teorie zřejmě nejsou tři soupeřící vysvětlení jedné diagnózy. Spíše popisují několik odlišných stavů, které dostaly stejný historický název.

Jak má vypadat další diagnostika

Prvním krokem je kvalitní standardizovaný boční rentgen lokte. Oddělený útvar by měl být hodnocen podle tří základních znaků akcesorní kosti: oválný tvar, hladké okraje a rovnoměrný kortikomedulární poměr. Současně je nutné posoudit geometrii trochleárního zářezu ulny a pečlivě se vrátit k anamnéze úrazu.

Rozhodující roli by ale měla mít MRI. To může ukázat, zda je útvar spojen se zbytkem ulny, zda nese kloubní chrupavku a zda leží v úponové šlaše tricepsu. Právě tyto vztahy umožní odlišit pravou intraartikulární patella cubiti od sezamské kosti, pakloubu nebo posttraumatického fragmentu. Bez této informace zůstane samotný rentgen často jen začátkem příběhu.

Proč na tom záleží klinicky

Nejde pouze o terminologii. Vrozená akcesorní kost bez příznaků, sezamská kost v úponu tricepsu, mobilní pakloub a posttraumatické nezhojení nejsou zaměnitelné diagnózy. Mají jinou anatomii, jinou biomechaniku a pravděpodobně i jinou indikaci k léčbě. Historické kazuistiky popisují konzervativní postupy i operace, ale soubor je příliš různorodý na to, aby z něj bylo možné vytvořit spolehlivý léčebný algoritmus.

Praktickým poučením je zdrženlivost: nenazvat každou kost za olekranem patella cubiti, neodvozovat etiologii pouze z jediného snímku a před rozhodnutím o léčbě stanovit přesnou anatomickou diagnózu. U tak vzácných stavů může být správné pojmenování prvním skutečným terapeutickým krokem.

Šest let s jednou anatomickou záhadou

Na této práci mám rád, že ukazuje vědu v její méně okázalé, ale velmi poctivé podobě. Nejde o velký soubor pacientů ani o nový implantát. Jde o trpělivé čtení starých kazuistik, kontrolu každého snímku, hledání původních článků a ochotu přiznat, že u 19 případů se z dostupných dat prostě rozhodnout nedá.

Od roku 2020 se tak z drobné kosti na okraji rentgenu stal šestiletý projekt. Jeho cílem nebylo za každou cenu dokázat, že patella cubiti existuje. Cílem bylo roztřídit vzácné diagnózy tak, aby jeden historický název přestal zakrývat jejich skutečné rozdíly. Právě v tom je pro mě krása anatomické detektivky: odpovědi nevznikají z efektního nálezu, ale z přesného rozlišování toho, co si je jen podobné.

Výsledná práce je týmová. Spoluautory studie jsou Viktorie Adamcová, Martin Čepelík, Šárka Salavová a David Kachlík. Za článkem stojí i kolegové, kteří pomohli s dohledáním archivních textů, překlady, ilustracemi a revizemi rukopisu. Právě u tématu rozptýleného napříč desetiletími a jazyky je taková spolupráce stejně důležitá jako samotná analýza.

Patella cubiti možná existuje, ale dokud neuvidíme kvalitně zdokumentovaný případ s přesnou anatomií a MRI, zůstane jednou z nejkrásnějších otevřených enigmat loketního kloubu.

Publikace:

Kunc V., Adamcová V., Čepelík M., Salavová Š., Kachlík D. Systematic review of patella cubiti: Does it really exist? Annals of Anatomy. 2026;267:152871. DOI 10.1016/j.aanat.2026.152871

Další čtení:

Anatomická variabilita

Os styloideum